V příspěvcích ministerstva na odborných konferencích zaměřených na insolvenční právo opakovaně zaznělo, že útvar dohledu se zaměřuje primárně na závažná porušení povinností insolvenčního správce podle insolvenčního zákona.

Dohled ministerstva byl historicky spojen primárně s kontrolou provozoven a pojištění insolvenčních správců, z čehož vznikl mýtus, že úřad nadužívá své dohledové pravomoci stíháním bagatelních porušení práva. Přitom ve vztahu k pojištění se ministerstvo snažilo působit primárně preventivně, když připomínalo splnění informační povinnosti jak obesíláním všech insolvenčních správců, tak i zveřejňováním informace na insolvenčním portálu. V posledních dvou letech je tato povinnost všemi aktivně působícími insolvenčními správci bez výjimky plněna řádně.

Mohu tedy potvrdit, že ministerstvo se věnuje primárně závažným, případně opakovaným porušením insolvenčního zákona.

V poslední době jsme se v praxi setkali s opakovanou zpronevěrou finančních prostředků v majetkových podstatách ve výši miliónů korun. S tím bylo spojeno zejména porušení takových povinností, jako je např. nevydání výtěžku zpeněžení předmětu zajištění, neproplacení částek věřitelům v souladu s rozvrhovým usnesením, a v konečném důsledku neposkytování součinnosti soudu při výkonu jeho dohlédací činnosti. U takových jednání, které zakládají zásadní pochybnosti o odborné způsobilosti pro výkon činnosti insolvenčního správce, pak bylo ministerstvo nuceno aplikovat nápravné opatření zrušení povolení k výkonu činnosti. V jednom případě dokonce dohledový útvar dokázal díky součinnosti s insolvenčním soudem pravomocně odebrat licenci insolvenčnímu správci ještě předtím, než bylo zahájeno trestní stíhání.

Účelem efektivní a včasné reakce na nastalé excesy, jak jej vnímám, je jedním z aspektů zlepšující celkový obraz insolvenčních správců ve společnosti, když v profesi zůstávají pouze vysoce kvalifikovaní správci vykonávající svoji činnost řádně.

S tímto samozřejmě zcela souhlasím. Nicméně toto jsou, řekněme, dva extrémy – pokuty za provozovny a zpronevěry. Můžete nám sdělit alespoň řádově, kolik bylo celkem uloženo sankcí a za jaká pochybení?

Bavíme-li se v rovině přestupků, ministerstvo v posledních dvou letech pravomocně uložilo přibližně 15 sankcí. Vedle již zmíněných porušení povinností se jednalo o opakovaná pochybení při přezkumech v oddlužení –  nepostupování v souladu se standardem odborné péče, osobní neúčast insolvenčního správce na jednání s dlužníkem. Dále se pak jednalo o přestupky jako neoprávněné zahrnutí majetku třetích osob do soupisu majetkové podstaty, nepřistoupení ke zpeněžení majetku dlužníka náležejícího do majetkové podstaty, postup v rozporu s pokynem zajištěného věřitele, uplatnění odměny za sepis insolvenčního návrhu mimo insolvenční řízení nebo opakované nepředložení zprávy o stavu insolvenčního řízení.

Ve své praxi se běžně setkáváme s tím, že jsou ze strany soudů vydávána chybná rozhodnutí, v rozporu s judikaturou, mnoho rozsudků či usnesení  je rušeno nadřízeným soudem, nebo dokonce soudem dovolacím či Ústavním. V tomto kontextu si proto myslím, že trestat správce za nesprávný právní názor při přezkumu přihlášek, je přinejmenším velmi přísné.

Jednou ze základních povinností insolvenčního správce, kterou mu stanovuje insolvenční zákon, je postupovat pří výkonu funkce svědomitě a s odbornou péčí. Při výkonu svých dohledových pravomocí ministerstvo takovým postupem rozumí postup v souladu s právními předpisy, aktuálně uznávanou právní naukou i judikaturou (tedy jejich znalost a schopnost jejich logické a přiléhavé aplikace). Jiný postup lze za svědomitý a s odbornou péčí považovat pouze tehdy, doloží-li insolvenční správce existenci důvodů, pro které lze i takový jiný postup považovat za svědomitý a s odbornou péčí. Jinými slovy vybočit z právní interpretace plynoucí z judikatury a nauky může insolvenční správce pouze informovaně a odůvodněně, přitom odůvodnění musí respektovat metody a zásady interpretace právních norem (nesmí být excesivní). Jedná-li se o problém, ve vztahu ke kterému je nauka či rozhodovací praxe soudů roztříštěná, ministerstvo nepovažuje (a ani historicky nepovažovalo) při výkonu svých dohledových pravomocí nad činností insolvenčních správců za porušení standardu odborné péče situaci, když se insolvenční správce odůvodněně přikloní k jednomu soudem zastávanému přístupu, lze-li tento považovat z hlediska metod a zásad interpretace práva za možný a nikoli excesivní. Naplnění požadavků odůvodněného přiklonění se k jednomu z přístupů pak vyžaduje vědomost o různosti judikatorních náhledů na věc. Při práci se soudní rozhodovací praxí je pak nutné respektovat sjednocovací roli Nejvyššího soudu, tedy rozlišovat mezi judikáty v zelené sbírce a „běžnými“ soudními rozhodnutími (byť třeba vydanými Nejvyšším soudem). V rámci porušení povinností insolvenčního správce při přezkumu pohledávek se v duchu výše uvedeného jedná o zjevné excesy. V takovém případě mám za to, že je trestání na místě.

 Jako zástupkyně Unie spolků insolvenčních správců se účastním jednání ministerstva
se zástupci spolků insolvenčních správců. Jak hodnotíte fungování této platformy? Naplňuje cíle, pro které byla zřízena?

Úvodem si dovolím povzdech, že v důsledku covidu se platforma v zásadě nescházela. Proto jsem rád za to, že se intenzita spolupráce vrací do starých kolejí. Četnost setkání se tak může opět odvíjet od potřeb zástupců jednotlivých spolků a s ohledem na aktuální témata insolvenčního prostředí.

Poslední jednání potvrdilo, že pravidelné setkávání ministerstva se zástupci insolvenčních správců je nezbytné. Jednání hodnotím jako velmi věcné, za což bych chtěl účastníkům poděkovat. Po dobu „pauzy“ se nahromadilo poměrně hodně témat, které je potřeba řešit.

Historicky bylo cílem společných setkání zástupců ministerstva, a to zejména z řad věcného a legislativního útvaru, zejména: (1) otevřená deklarace ministerstva jednat vůči insolvenčním správcům transparentně, spravedlivě a předvídatelně, (2) spolupráce při tvorbě právních předpisů ve formě poskytování cenných postřehů a zkušeností insolvenční praxe,
a (3) diskuze nad aktuálními problémy insolvenčního prostředí.  

Měl-li bych to shrnout, tak platforma je snahou ministerstva být vůči insolvenčním správcům partnerským subjektem naslouchajícím problémům, které je trápí, nikoliv represivním orgánem autoritativně rozhodujícím „od stolu“. Osobně mám za to, že tyto cíle se daří postupně naplňovat. Z posledního jednání lze uvést podnět od zástupců insolvenčních správců týkající se zajištění vzdáleného přístupu insolvenčním správcům do Registru silničních vozidel obdobně, jako jej mají exekutoři. Před spuštěním ladíme s příslušným resortem poslední detaily.

A nebylo by pro Ministerstvo spravedlnosti větším přínosem, pokud by mělo jako partnera pro jednání jednu instituci, reprezentující naši profesi jako jeden celek? S kolika zástupci kolika spolků insolvenčních správců Ministerstvo spravedlnosti v současné době jedná?

Aktuálně je k jednání platformy zváno 13 zástupců spolků insolvenčních správců, nejpočetnější spolky insolvenčních správců nicméně mají na jednáních dva zástupce.

Odpověď na Vaši otázku začnu obecněji. Není výjimkou, že předmětem jednání bývají problematická témata, na nichž se sami insolvenční správci neshodnou. Historickým příkladem názorové nejednoty insolvenčních správců byla otázka provozoven. Právě v takovýchto případech se ministerstvo, jakožto do určité míry nezávislý subjekt, snaží vystupovat v pozici, řekněme, mediátora. Diskuzi vede tak, aby zazněly názory všech zúčastněných zástupců,
a hledá konstruktivní řešení za současného nalezení co nejširšího konsensu. Výsledkem jednání je pak cenný zdroj informací, častokráte využitelný nejenom pro věcný útvar ministerstva, ale i legislativu. Je tak možné podrobně analyzovat názory insolvenčních správců již na půdě ministerstva, nikoliv narychlo až v legislativním procesu. Obecně pak takovýto postup umožňuje ministerstvu lépe reagovat na problémy insolvenční praxe a tyto řešit flexibilnějšími způsoby, než je samotné legislativní řešení dané problematiky. V tomto případě jsou používanými nástroji zejména dohledové benchmarky, dohledová sdělení, nebo výkladová stanoviska mající za cíl silou argumentace sjednocovat názorové proudy.  

Abych ale odpověděl na Vaši otázku. Komunikace s jedním partnerem bude pro ministerstvo nesporně jednodušší. Otázka je, jestli nebude vykoupena absencí názorové plurality. V takovém případě bude ministerstvu prezentován pouze jeden konsolidovaný názor. Přitom i menšina, jejíž názory se nemusí prosadit, často přichází s myšlenkami zlepšujícími celkové fungování systému, a proto si zaslouží být slyšeny. Osobně pokládám za diskutabilní, zda při časté názorové nejednotě insolvenčních správců, a to i v zásadních otázkách, je takovýto krok pro ně samotné prospěšný. Z pohledu ministerstva má pro insolvenční prostředí význam každá entita zastupující jednotlivé „skupiny“ insolvenčních správců. Stát se touto cestou snaží insolvenční prostředí plně respektovat a naslouchat co možná nejpestřejší škále názorů insolvenčních správců.

V poslední době jsou prezentovány různorodé návrhy na změnu systému dohledu nad výkonem činnosti insolvenčních správců. Prozradil byste nám, jaký je Váš osobní postoj k těmto nově navrhovaným řešením?

Výkon činnosti insolvenčního správce lze rozhodně označit jako činnost s celospolečenským přesahem, proto je nastavení systému výkonu dohledu nad insolvenčními správci otázkou mimo jiné politickou. Z pozice ředitele věcného útvaru mi přísluší se vyjadřovat pouze v rovině odborné.

Otázka „organizovanosti“ insolvenčních správců není v českém insolvenčním prostředí položena poprvé. Osobně jsem rád, že se tato otázka opět otevřela, protože s sebou přináší zásadní otázku, a to Kdo to vlastně insolvenční správce je? Na takovouto otázku, stejně jako na přesun dohledu, není jednoduchá odpověď. Vyžaduje podrobnou analytickou činnost a širokou odbornou diskuzi, neboť je úzce spojena i s řadou jiných otázek. Mám za to, že nejprve je potřeba si zodpovědět následující otázky, a to v tomto pořadí: (1) Které kompetence stát insolvenčnímu správci přizná anebo odejme?, (2) Jaké nástroje stát insolvenčnímu správci pro výkon jeho pravomocí „propůjčí“?, a (3) Jaké stát nastaví odpovědností mechanismy a jakou formu organizovanosti insolvenčních správců zvolí, aby systém fungoval jako celek? Je pak potřeba zdůraznit, že zákonodárce i judikatura pohlížejí v současnosti na insolvenčního správce jako na veřejnoprávní orgán sui generis.

V tak dynamickém prostředí, jakým je to insolvenční, je potřeba mít stabilního a silného partnera i ve vztahu k jiným na prostředí zainteresovaným subjektům státu. Příkladem lze uvést situaci při řešení výplaty pohledávek z účtů majetkových podstat vedených u společnosti Sberbank CZ, a.s., u řešení problematiky aktuální výše nezabavitelné částky, nebo v rámci již zmiňovaného vzdáleného přístupu insolvenčních správců do Registru silničních vozidel. Dovolím si tvrdit, že stát v těchto případech sehrál velmi důležitou, pokud ne nenahraditelnou roli.

Jak jsem zároveň uvedl, ministerstvo jde při výkonu dohledu nad výkonem činností insolvenčních správců cestou partnerského orgánu. O tom svědčí zejména kontinuita jak v preventivním působení na výkon činnosti insolvenčních správců,tj. užití nástrojů správního dozoru jako „nástrojů poslední instance“, tak transparentním postupu a otevřené komunikaci s insolvenčními správci (například prostřednictvím našich webových stránek https://insolvence.justice.cz/). Dovolím si proto tvrdit, že ministerstvo jako partnerský subjekt naslouchá reálným potřebám insolvenční praxe, a není tudíž primárně nositelem dohledové pravomoci, ale zejména kvalifikované činnosti metodické a analytické.

Závěrem je potřeba zdůraznit, že historicky byl základním účelem existence efektivního a včasného státního dohledu nad výkonem činnosti insolvenčních správců veřejný zájem státu na stanovení minimálních profesních standardů požadovaných pro vstup do této profese, a na řádnosti výkonu profese insolvenčních správců jako zvláštních veřejnoprávních subjektů, když podle rozhodovací praxe Ústavního soudu stát vždy zůstal tím, kdo v konečném důsledku odpovídá za výsledek realizace „přenesené pravomoci“).

Chápu tedy správně, že Vy byste na současném systému raději nic neměnili?

Snažím se jednat na rovinu, proto hned úvodem musím upozornit, že jsem podjatý, neboť přesunem jakékoliv pravomoci z ministerstva přinejmenším část mých kolegů přijde o práci. Jako úředník bych však měl vycházet nikoliv z pocitů, ale z tvrdých dat a objektivních skutečností.
A z těch dosud nasbíraných mi vychází, že ministerstvo je pro insolvenční správce a insolvenční prostředí obecně pořád nejlepší varianta.

A pokud bychom byli velmi urputní a přesto usilovali o vlastní samosprávu – je pro Vás přijatelnější myšlenka na samostatnou komoru IS, anebo pseudovarianty typu všichni IS pod ČAK, případně část IS pod ČAK, část….jinam..?

Za nejlepší považuji variantu, v níž nebudou insolvenční správci „děleni“ mezi více skupin.
Mám poměrně negativní zkušenost se znalci a soudními tlumočníky, kteří byli rozděleni mezi
9subjektů. Je to, uznávám, poněkud extrémní situace, ale modus operandi je v zásadě stejný. Sjednotit metodické vedení, komunikaci s jednotlivými subjekty, rozhodovací praxi a mnohé další věci bylo mimořádně obtížné a zdlouhavé. V zásadě se s nejednotou setkáváme dodnes, rok a půl po účinnosti nového zákona. K variantě ČAK si dovolím mluvit pouze řečí čísel.

Cca přes 14 000 advokátů vs. cca 600 insolvenčních správců. Větší část insolvenčních správců působí současně jako advokáti, nicméně z celkového počtu přibližně
190 insolvenčních správců příslušníkem této profese není, což není zanedbatelný počet.

……

Velmi děkuji za Vaše názory i Váš čas a na závěr mi prosím dovolte ještě jednu otázku, která zkrátka nemůže nezaznít od zástupce insolvenčních správců vůči MSp….co odměnyJ?

Určitě (jednou) budou. Ne, promiňte mi odlehčenou reakci, ale je to otázka primárně politická, na níž mi odpovídat nepřísluší, nebo ne v tomto formátu. Ve zkratce mohu říci pouze to, že aktuální stav je ve vztahu k odměnám „vyčkávací“, neboť záleží na tom, jakou podobu bude mít transpoziční novela.

Mgr. Ing. Petra Hamplová