Úvěruschopnost – povinnost posuzovat Ex officio

/0 Komentáře/in /by

Zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, přinesl novou povinnost poskytovateli úvěru, a to povinnost věřitele posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Institut sleduje ochranu spotřebitele mimo jiné před neuváženým zadlužováním. Věřitel může poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Sankcí za porušení této povinnosti ze strany věřitele je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, jde o neplatnost absolutní.

Nový zákon o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., účinný od 1.12.2016, tuto povinnost upravuje v §86 a §87. Věřitel posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Věřitel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Oproti přechozí úpravě však sankcí za porušení povinnosti věřitele není neplatnost smlouvy absolutní, ale k neplatnosti se přihlíží jen na základě námitky spotřebitele, a navíc v tříleté promlčecí době, běžící ode dne uzavření smlouvy. Při neplatné smlouvě dlužník vrací jen jistinu, a to v době přiměřené jeho možnostem. Pro účely insolvenčního řízení dovozuji, že správce uzná věřiteli jen skutečně poskytnutou jistinu poníženou o veškeré platby uhrazené dlužníkem.

Z poslední judikatury, zejména nálezu Ústavního soudu ČR sp.zn. III. ÚS 4129/18 a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 lze shrnout zejména tyto závěry, ke kterým si dovoluji uvést praktické zkušenosti:

1. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.

2. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka.
Mnoho věřitelů porušuje své povinnost tím, že nezkoumají tvrzení dlužníka, mnohdy jde o tvrzení nedoložená. Věřitelé chybně argumentují, že vycházejí z tvrzení dlužníka proto, že očekávají, že dlužník sám jedná poctivě, jak mu to ukládá §6 občanského zákoníku, a tedy že nemusí dlužníkovo tvrzení ověřovat.
Po výzvě správce k doplnění přihlášky doloží většinou jen „kartu klienta“ či „žádost o úvěr“ s údaji tvrzenými dlužníkem, k důkazu předloží jen pracovní smlouvu nebo mzdové lístky, tedy jen důkaz o příjmech dlužníka, k výdajům nepředkládají ničeho, výjimečně jeden lístek SIPO. Tím porušují svou povinnost.

3. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.
Mnoho věřitelů tuto větu vykládá tak, že může jako výdaj dlužníka do scoringu uvést jen výši existenčního minima, aniž by museli zkoumat skutečné výdaje dlužníka. Pokud pominu, že nikdo není schopen fakticky žít z existenčního minima (od 1.4.2020 částka 3.860,- Kč), tak zákon požaduje zkoumání skutečných výdajů konkrétního žadatele. Řada věřitelů, zejména z nebankovní sféry, skutečné výdaje nezkoumá nikdy.
Sliby věřitelů o poskytnutí úvěru a výplatě prostředků do 15 minut od podání žádosti o úvěr, zvláště pak, když je o úvěr žádáno přes webové rozhraní a smlouva je uzavírána distančním způsobem, jsou jasným signálem o nízké kvalitě odborné péče při posuzování úvěruschopnosti.
Osobně považuji za naprosté minimum, aby dlužník předložil věřiteli doklad o platbě nákladů za bydlení, výpis z bankovního účtu za poslední 3 měsíce, ze kterých se dají zjistit obvyklé příjmy a výdaje dlužníka a existence splátek dalších úvěrů; povinností věřitele by měl standardně být i požadavek na výpis z centrální existence exekucí, neboť probíhající exekuce dlužníka apriorně vylučuje z úvěruschopnosti.

Dne 5.3.2020 vydal Soudní dvůr EU rozhodnutí C-679/18, kde na základě Směrnice 2008/48 ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, konstatoval, že úprava o sankci za porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost spotřebitele je v našem zákoně (257/2016 Sb.) nedostatečná, a že nelze vázat neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru na námitku spotřebitele (navíc v promlčecí době), takže k neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu porušení povinnosti zkoumat úvěruschopnost dlužníka se musí přihlížet z úřední povinnosti.

Jde o průlomové a naprosto čerstvé rozhodnutí, které se teprve bude muset dostat do povědomí naší justice. Soudy budou muset samy posuzovat platnost úvěrových smluv z pohledu řádného plnění povinnosti poskytovatele posoudit úvěruschopnost dlužníka.

Insolvenční správce při uznávání pohledávek věřitelů v insolvenčním řízení je v postavení orgánu veřejné moci. Autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech věřitelů, kteří se nenacházejí v rovnoprávném postavení s insolvenčním správcem, obsah rozhodnutí nezávisí na jejich vůli. Za rozhodnutí insolvenčního správce tak lze považovat stanovisko insolvenčního správce k pohledávce věřitele na přezkumném jednání, které je vyjádřeno v seznamu přihlášených pohledávek, jenž je přílohou protokolu z přezkumného jednání. (ÚS Pl. ÚS 14/10, nález ÚS č. 241/2010 Sb.).

Je-li k neplatnosti právního úkonu nutné, aby ten, kdo je takovým úkonem dotčen, se jeho neplatnosti dovolal, může tak učinit i insolvenční správce (§231 odst. 3 IZ). Správce tedy může vznášet námitky, které právní řád jinak dává jen jednomu z účastníků hmotněprávního vztahu, konkrétně zde dlužníkovi. Takovou pravomoc soudy v civilním řízení nemají.

Z rozsudku Soudního dvora a z postavení insolvenčního správce dovozuji povinnost insolvenčního správce posuzovat automaticky uzavřené smlouvy o spotřebitelském úvěru též z pohledu toho, zda věřitel řádně, v souladu se zákonem a judikaturou, zkoumal úvěruschopnost dlužníka a zda je smlouva platná či nikoliv.

Na poli insolvenčním judikoval dne 11.2.2020 Vrchní soud v Praze v rozsudku sp.zn. 43 ICm 1775/2019, 102 VSPH 835/2019-84 (KSCB 46 INS 2918/2019), v němž akceptoval aktivitu správce a jeho postup při posouzení smlouvy o spotřebitelském úvěru a rozhodl o neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru. Posuďte sami: dlužnice má příjem 11 768 Kč, na jiných úvěrech splácí splátky 3.025,- Kč měsíčně. Dlužnice je svobodná, pečuje o 2 nezletilé děti, bydlí u své matky, které na bydlení přispívá 2.000,- Kč měsíčně, má samozřejmě další běžné výdaje (jídlo, telefon, stravné ve škole apod.). Dlužnice předložila věřiteli výpis z účtu za měsíc přecházející datu uzavření smlouvy, ze kterého se dalo jednoduše dovodit, že dlužnice hradila splátky dalších úvěrů, hradila náklady na děti, a hlavně že tento měsíc hospodařila s měsíčním schodkem 8.479,-Kč, což je schodek 75 % vůči jejímu příjmu. Věřitel přesto dlužnici půjčil 15.000,- Kč. Pro úplnost dodávám, že RPSN je 132,7 % (nejvyšší RPSN, se kterou jsme se zatím setkali, byla u jiného věřitele, a to 30 341 %).

Lukáš Stoček

Přihlašování pojistného na sociální zabezpečení

/0 Komentáře/in /by

Jedno z mých témat, ke kterému se opakovaně vracím, je přihlašování nějakým způsobem netypických pohledávek, jejichž přihlašování a přezkum je logicky obtížnější. Jedním z případů takovýchto pohledávek jsou pohledávky vztahující se k určitému období. V minulosti jsem se zde věnoval místním poplatkům, dnes se zaměřím na sociální pojištění.

Východiskem mi bude  rozsudek Nejvyššího soudu  sp. zn. 29 ICdo 21/2017, ze dne 2. 7. 2019. Tento rozsudek konzistentně navazuje na dřívější judikaturu týkající se přihlašování nájemného ( rozhodnutí sp.zn. 29 Cdo 3277/2013) a potvrzuje základní princip, že u pohledávek vztahujících se k období, ve kterém dojde ke zjištění úpadku, je třeba pohledávku za dané období rozdělit na část předúpadkovou, která se přihlašuje, a na část poúpadkovou, která má (uvažujme v konkursu; podnikatele v oddlužení dnes ponechme stranou) pořadí pohledávky za podstatou. Toto rozdělení je potom třeba provést ke dni rozhodnutí o úpadku.

Pro pořadí pohledávky jsou zcela nerozhodné skutečnosti jako výše a datum splatnosti stanovených záloh a stejně tak výše a datum splatnosti případného doplatku. Neboli, pro určení pořadí pohledávky jsou rozhodné okolnosti vzniku pohledávky co do jejího základu, nikoli okolnosti rozhodné pro stanovení přesné výše a splatnosti pohledávky.

Zamysleme se nad praktickým postupem při dělení pohledávky na přihlašovanou a zapodstatovou část, nejlépe na příkladu: Podnikatel má měsíčně platit zálohy na sociální pojištění 5000 Kč, v daném roce X je však zaplatí pouze za leden až březen. 15 října je zjištěn jeho úpadek a konkurs a v květnu dalšího roku je na jisto postaveno, že celková výše sociálního pojištění za předmětný rok X je 70 000 Kč, tedy že vedle záloh má být uhrazen i nedoplatek 10 000 Kč.  Částku 70 000 Kč rozdělíme podle počtu kalendářních dnů v roce od 1. ledna do 15 října  na 288/365 (tedy 55 233 Kč) v pořadí předúpadkovém a tedy přihlašovaném a podle počtu dnů v období od 16. října do 31. prosince  na 77/365 (tedy 14 767 Kč) v pořadí poúpadkovém, zapodstatovém. Protože 30 000 Kč již bylo zálohově zaplaceno, má být přihlášeno 25 233 Kč.

Uvedený základní postup má dva problematické body. Prvním je, že přihlašující se věřitel (nejen správa sociálního zabezpečení, ale třeba i zdravotní pojišťovny, neboť u zdravotního pojištění bude mechanismus úplně stejný) v době běhu přihlašovací lhůty nezná přesnou výši doplatku. S tím insolvenční zákon počítá v ust. § 175 a předpokládá, že výše takovéto pohledávky má být odhadnuta. Procesní režim pohledávek přihlášených v odhadnuté výši by stál za hlubší rozbor, praxe s nimi sice ne zcela správně co do právní povahy, ale správně co do hmotněprávního výsledku zachází jako s pohledávkami podmíněnými. Konečně, u dlužníků s minimálními zálohami obvykle žádný doplatek do úvahy přicházet nebude a problém tedy nenastane.

Druhým problematickým bodem je potom použitá metoda rozdělování pohledávky podle počtu kalendářních dní. Tato metoda implicitně předpokládá průběžný rovnoměrný výkon podnikatelské činnosti v čase. Tuto metodu považuji za výchozí a universálně použitelnou, byla-li by však v konkrétním případě k dispozici metoda lepší (typicky, byl-li by znám hospodářský výsledek podnikatelské činnosti dlužníka za část  kalendářního roku do rozhodnutí o úpadku), je žádoucí použít přesnější metodu. I při použití alternativních metod je ale třeba respektovat, že na měsíce, kdy dlužník vykonával podnikatelskou činnost coby činnost hlavní, musí  vždy připadat pojistné nejméně v minimální výši.

Mgr. Rostislav Krhut

Chráněné obydlí

/0 Komentáře/in /by

Novela insolvenčního zákona účinná od 1.6.2019 zavádí institut chráněného obydlí dlužníka. Seznámení s tímto institutem je předmětem tohoto příspěvku.

Dosavadní úprava způsobů oddlužení

V dosavadní úpravě oddlužení účinné před 1.6.2019 byly možné tři způsoby oddlužení (§ 398 insolvenčního zákona).

V oddlužení plněním splátkového kalendáře byli nezajištění věřitelé uspokojováni ze zabavitelné části příjmů dlužníka a to po dobu pěti let či do úplného uhrazení nezajištěných závazků dlužníka podle toho, co nastalo dříve. Nezajištěný majetek dlužníka nebyl zpeněžován. Zajištěný majetek dlužníka byl zpeněžován toliko pokud o to požádal zajištěný věřitel.

V oddlužení zpeněžením majetkové podstaty byli nezajištění věřitelé uspokojování ze zpeněžení nezajištěného majetku dlužníka. Zajištěný majetek dlužníka byl zpeněžován vždy, pokud při jeho zpeněžení měli být po uspokojení zajištěného věřitele uspokojeni i nezajištění věřitelé nebo pokud o to požádal zajištěný věřitel (§ 408 odst. 3 insolvenčního zákona). Vedle toho však dlužníku nebyla postihována zabavitelná část příjmu.

O způsobu řešení oddlužení nerozhodoval ani insolvenční správce natož dlužník, nýbrž nezajištění věřitelé svým hlasováním. Nerozhodli-li nezajištění věřitelé svým hlasováním, rozhodoval insolvenční soud, který volil ten způsob řešení oddlužení, který byl pro nezajištěné věřitele výhodnější. Nezajištění věřitelé (případně soud) tak při volbě způsobu řešení oddlužení de facto volili mezi jednorázovým uspokojení ze zpeněžení nezajištěné majetkové podstaty a postupným uspokojováním z očekávaných budoucích příjmů dlužníka.

Postupně se v soudní praxi začal objevovat třetí způsob řešení oddlužení, kdy se souhlasem dlužníka bylo rozhodnuto o kombinaci výše uvedených způsobů a to o oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty nebo jeho části. Tento způsob oddlužení byl praxi používán především v situaci, kdy ani jeden z předchozích dvou způsobů řešení oddlužení nezajišťoval minimální uspokojení nezajištěných věřitelů ve výši 30 % jejich pohledávek. Tato situace by za jinak stejných podmínek vedla k neschválení oddlužení a prohlášení konkursu na majetek dlužníka či k zastavení insolvenčního řízení. Pokud však kombinace oddlužení plněním splátkového kalendáře a oddlužení zpeněžením majetkové podstaty či její části v součtu představovala očekávané uspokojení nezajištěných věřitelů vyšší než zákonné minimum 30 %, potom poučený dlužník ve světle následků případného konkursu či zastavení insolvenčního řízení mohl svolit k tomuto způsobu řešení oddlužení.

Nová úprava způsobů oddlužení

Oddlužení podle novelizace insolvenčního zákona provedené zákonem č. 30/2019 Sb. s účinností od 1.6.2019 upravuje dva způsoby oddlužení (§ 398 insolvenčního zákona) a to zpeněžením majetkové podstaty a plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty.

V oddlužení zpeněžením majetkové podstaty jsou nezajištění věřitelé nadále uspokojováni ze zpeněžení hodnotného nezajištěného majetku dlužníka. Nově insolvenční správce rovněž zpeněží zajištěný majetek a výtěžek rozdělí mezi zajištěné a posléze mezi nezajištěné věřitele. Zajištěný majetek insolvenční správce nezpeněžuje pouze tehdy, pokud zajištěný věřitel požádá, aby zpeněžen nebyl a současně zpeněžením majetku nelze očekávat uspokojení nezajištěných věřitelů nebo nezajištění věřitelé budou uspokojeni ze 100 % i bez zpeněžení tohoto majetku (novelizované znění § 408 odst. 3 insolvenčního zákona). Pokud z výtěžku zpeněžení po uspokojení zajištěného věřitele vznikne přebytek zpeněžení (hyperocha), náleží nezajištěným věřitelům. Nadále platí, že nezajištění věřitelé nejsou uspokojováni ze srážek z příjmů dlužníka, neboť tyto opět nejsou v tomto způsobu řešení oddlužení prováděny.

V oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty jsou nezajištění věřitelé uspokojováni ze zabavitelné části příjmů dlužníka a ze zpeněžení hodnotného nezajištěného majetku dlužníka s výjimkou chráněného obydlí, které zpeněžováno není. Zajištěný majetek zpeněžuje insolvenční správce nadále pouze požádá-li o to zajištěný věřitel. Tento způsob řešení oddlužení nově trvá pět let nebo tři roky, v případě úplného uhrazení nezajištěných závazků i méně (§ 412a insolvenčního zákona).

O způsobu řešení oddlužení nadále rozhodují nezajištění věřitelé svým hlasování. Nově však platí, že pokud nezajištění věřitelé nerozhodnou, rozhodne soud o oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty (§ 402 odst. 5 insolvenčního zákona). Zatímco tedy podle dřívější úpravy bylo výchozím schváleným způsobem řešení oddlužení ten způsob, u kterého byl větší předpoklad uspokojení nezajištěných věřitelů, nyní se výchozím řešením schváleného způsobu řešení oddlužení stává oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty a to bez ohledu na posouzení, který ze způsobů oddlužení je pro nezajištěné věřitele výhodnější.

Institut chráněného obydlí

Protože při obou způsobech oddlužení je dlužníku zpeněžován hodnotný nezajištěný majetek, přišel zákonodárce s institutem chráněného obydlí, které v režimu oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty stanoví (§ 398 odst. 6 insolvenčního zákona), že dlužník není povinen vydat ke zpeněžení své obydlí, jehož hodnota nepřesahuje hodnotu určenou zvláštním předpisem. Zvláštním předpisem je pak Nařízení vlády č. 189/2019 Sb. účinné od 1.8.2019. Úmyslem zákonodárce bylo z důležitých sociálních důvodů chránit dlužníkovi jeho přiměřené obydlí a zachovat mu tak určité minimální materiální zázemí. Částka na zajištění obydlí v dlužníkově bydlišti odpovídá kupní ceně věci srovnatelné s obydlím dlužníka. Na zajištěné věřitele institut chráněného obydlí nedopadá. Nadále mají právo požádat o zpeněžení zajištěného majetku bez zřetele k tomu, jedná-li se snad o chráněné obydlí. Vedle toho jsou v praxi známy případy, kdy zajištěný věřitel nepožádá o zpeněžení zajištěného majetku poté, co dlužník zajistí splácení zajištěného závazku prostřednictvím třetích osob. Rovněž tak institut chráněného obydlí nedopadá za způsob oddlužení zpeněžením majetkové podstaty (§ 398 odst. 2 insolvenčního zákona), neboť chráněné obydlí podle ustanovení § 398 odst. 6 insolvenčního zákona odkazuje toliko na ustanovení § 398 odst. 3 insolvenčního zákona, které definuje rozsah zpeněžovaného majetku v režimu oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Institut chráněného obydlí nedopadá ani na jiné způsoby řešení úpadku dlužníka, kterými jsou konkurs a reorganizace.

Obydlím je každá věc užívaná k zajištění bytových potřeb dlužníka. Může se tedy jednat jak o věc nemovitou, jakou je obvykle bytová jednotka, dům či dům a pozemek tvořící funkční celek. Obydlím může být ale i zahradní chatka sloužící dlužníku k bydlení nebo část věci užívané k témuž účelu, jestliže je bytem, tedy obvykle spoluvlastnický podíl na bytovém domě. Nebo se může jednat o věc movitou, jakou je například maringotka či mobil house. Případně se může jednat i o právo, typicky podíl v bytovém družstvu s právem k užívání bytu. Pozemek je součást obydlí, pokud s ním tvoří funkční celek a je nezbytný k řádnému užívání obydlí zejména jako pozemek zajišťující přístup k obydlí či pozemek společně užívaný s obydlím, který s obydlím souvisí a zpravidla je společně oplocen (typicky zahrada za domem). Zde bude nutné posuzovat, zda takový pozemek není nepřiměřeně velký a zda by bylo možné od stávajícího pozemku jeho část oddělit a samostatně zpeněžit. Konstrukt chráněného obydlí se nepoužije na obydlí, které dlužník nevlastní a není tedy součástí majetkové podstaty v insolvenčním řízení. Pokud dlužník bydlí v nájemním či podnájemním bydlení, u příbuzných, na ubytovně apod., není takovéto obydlí dlužníka předmětem posouzení jeho chráněnosti, neboť do majetkové podstaty dlužníka nespadá.

Má-li dlužník více obydlí může být chráněným obydlím pouze jedno z nich, to platí i pro manžele ve společném oddlužení manželů. Chráněným obydlíme je pak to obydlí, kde se dlužník zdržuje převážně, neboť účelem institutu chráněného obydlí je zachování materiálního zázemí pro dlužníka, nikoli prostá ochrana jeho majetku.

Výpočet hodnoty chráněného obydlí

Hodnota chráněného obydlí je částka odpovídající kupní ceně přiměřeného obydlí v místě dlužníkova bydliště a v daném čase a to s přihlédnutím k zohledňovaným osobám (§ 3 Nařízení vlády). Zdrojovými statistickými daty pro výpočet hodnoty chráněného obydlí jsou reálné kupní ceny z uskutečněných převodů vlastnického práva k nemovitostem evidované Českým statistickým úřadem. Výpočet chráněného obydlí rozlišuje mezi domem a bytem, přičemž cokoli není domem je považováno za byt (tedy i družstevní podíl či mobil house).

Hodnota obydlí, které dlužník není povinen vydat ke zpeněžení (tedy hodnota chráněného obydlí) je výsledkem Částky na zajištění obydlí v dlužníkově bydlišti upravené o koeficient zohledňovaných osob, kdy Částka na zajištění obydlí je Statistickou hodnotou obydlí upravenou o koeficient růstu cen nemovitostí.

Statistická hodnota se určuje na základě průměrné kupní ceny v místě dlužníkova obydlí (u domů za m3 a u bytů a ostatních obydlí za m2) a průměrné velikosti nemovitosti v místě dlužníkova obydlí (u domů za m3 a u bytů a ostatních obydlí za m2). Do výpočtu Statistické hodnoty tak vstupuje jak velikost obce, kde se nachází dlužníkovo obydlí, tak okres a kraj (v případě Prahy pak její městské části), kde se nachází dlužníkovo obydlí. Tato statistická hodnota je shora omezena na částkou odpovídající dvojnásobku průměrné kupní ceny v celé ČR (u domů za m3 a u bytů a ostatních obydlí za m2) a průměrné velikosti nemovitosti v celé ČR (u domů za m3 a u bytů a ostatních obydlí za m2).

Koeficient růstu cen nemovitostí upravuje Statistickou hodnotu bydlení o vývoj cen nemovitostí za období 4 let před prohlášením úpadku dlužníka a to za účelem zohlednění časového vývoje cen na nemovitostním trhu.

Takto vznikne Částka na zajištění obydlí, která je dále upravena o koeficient zohledňovaných osob.

Koeficient zohledňovaných osob snižuje či zvyšuje hodnotu chráněného obydlí podle počtu osob, které s dlužníkem žijí ve společné domácnosti a ke kterým má dlužník vyživovací povinnost. Bydlí-li dlužník sám (a není tedy žádných zohledňovaných osob), je tento koeficient menší než 1 a hodnotu chráněného obydlí (mírně) snižuje. Nebydlí-li dlužník sám (tedy bydlí-li s dlužníkem i zohledňované osoby), je tento koeficient 1 nebo vyšší a hodnotu chráněného bydlí nesnižuje nebo dokonce zvyšuje. Hodnotu chráněného obydlí může zvýšit až o 60 % a to v případě, že je dlužníkovo obydlí bytem a s dlužníkem zde bydlí 4 a více zohledňovaných osob.

Jestliže výpočet hodnoty chráněného obydlí vychází z rozhodných statistických dat za období před prohlášením úpadku, potom hodnota chráněného obydlí se v průběhu insolvenčního řízení nemění a jedná se o pevnou částku.

Hodnota chráněného obydlí se následně stává laťkou, se kterou se porovnává hodnota dlužníkova obydlí.

Určení hodnoty dlužníkova obydlí

Hodnotu dlužníkova obydlí stanoví insolvenční správce při soupisu majetkové podstaty dlužníka. Je jím očekávaný výtěžek zpeněžení věci, která slouží jako dlužníkovo obydlí. Pokud je obydlím nemovitost, nechává ji insolvenční správce ze zákona ocenit soudním znalcem na cenu obvyklou, pokud obydlí není nemovitostí (movitý majetek či právo), povinnost ocenit majetek znaleckým posudkem insolvenční správce nemá (§ 398a odst. 2 insolvenčního zákona). Jeho vyhotovení je však nanejvýš vhodné i pro obydlí, která nejsou nemovitostmi. Soudní znalec by měl při určení ceny obvyklé zohlednit jak skutečnost, že obydlí je prodáváno v tísni, tak i právní rizika prodeje v insolvenčním řízení, kdy dlužník má sice povinnost obydlí po zpeněžení vyklidit, avšak vyklizení se nedomáhá insolvenční správce nýbrž nabyvatel mimo insolvenční řízení. Při stanovení hodnoty dlužníkova obydlí bude insolvenční správce v praxi odkazovat na znalecký posudek. Není ale vyloučeno, že správce sám hodnotu upraví podle svého očekávání, jak se ostatně předjímá v ustanovení § 1 odst. 2 Nařízení vlády.

Rozhodování o (ne)zpeněžování dlužníkova obydlí

Je-li obydlí dlužníka nezajištěné a jeho hodnota vyšší, než hodnota chráněného obydlí, tedy pokud hodnota dlužníkova obydlí přesahuje laťku, není dlužníkovo obydlí chráněné a bude zpeněžováno. Povinnost vydat insolvenčnímu správci obydlí ke zpeněžení uloží dlužníku insolvenční soud v usnesení o schválení oddlužení (§ 398 insolvenčního zákona). Při zpeněžování obydlí správce postupuje podle pokynů věřitelského orgánu a v jeho nepřítomnosti podle pokynů soudu a celý výtěžek zpeněžení náleží nezajištěným věřitelům. Dlužníkovi nenáleží ani poměrná část výtěžku, která by odpovídala hodnotě chráněného obydlí.

Je-li obydlí dlužníka nezajištěné a jeho hodnota je nižší, než laťka určená hodnotou chráněného obydlí, jedná se o chráněné obydlí a jako takové není zpeněžováno.

Je-li obydlí dlužníka zajištěné, potom jej správce zpeněží pouze, pokud o to požádá zajištěný věřitel (§ 409 odst. 4 insolvenčního zákona) a to bez ohledu na to, zda by se jednalo či nejednalo o chráněné obydlí. Vydá-li zajištěný věřitel pokyn ke zpeněžení, insolvenční správce dlužníkovo obydlí zpeněží. Vztah hodnoty dlužníkova obydlí a hodnoty chráněného obydlí pak může mít vliv na rozdělování výtěžku zpeněžení, pokud po uspokojení zajištěného věřitele zbyde přebytek zpeněžení (hyperocha). Pokud vznikne hyperocha u obydlí, které je chráněné, náleží tato hyperocha dlužníku, neboť tento by bez přítomnosti pokynu zajištěného věřitele ke zpeněžení neměl povinnost vydat obydlí ke zpeněžení. A naopak pokud vznikne hyperocha u obydlí, které není chráněné, náleží tato hyperocha nezajištěným věřitelům a nikoli dlužníku, neboť dlužník by měl povinnost vydat obydlí ke zpeněžení, pokud by toto obydlí bylo nezajištěné.

Předpisem není řešena nijak řešena otázka jak postupovat, když se reální tržní cena dlužníkova obydlí projeví při zpeněžování jako nižší než správcem očekávaná při ocenění jeho hodnoty, k čemuž může dojít například při neočekávaném výkyvu na trhu s nemovitostmi v období po ocenění hodnoty dlužníkova obydlí. Máme za to, že insolvenční správce není při zpeněžování vázán minimální hodnotou dlužníkova obydlí, je však vázán hodnotou chráněného obydlí. Pokud se správci nepodaří zpeněžit obydlí ani za laťku určenou hodnotou chráněného obydlí, zaniká dlužníku jeho povinnost vydat své obydlí ke zpeněžení.

Závěr

Hodnota chráněného obydlí je proměnnou průměrné ceny nemovitostí (za m2 či m3) v místě bydliště dlužníka, průměrné velikosti nemovitostí v místě obydlí dlužníka, vývoje cen na trhu nemovitostí a v neposlední řadě počtu zohledňovaných osob. Její výpočet je tedy rozhodně netriviální a žádá si přehled jak o trhu nemovitostí tak o osobních poměrech dlužníka. Těžko lze tedy (bez znalosti počtu zohledňovaných osob v konkrétním insolvenčním řízení) predikovat dopad Nařízení vlády do insolvenčních řízení či na trh s nemovitostmi jako celek.

Lze nicméně očekávat, že chráněným (a tedy nezpeněžovaným) obydlím budou průměrně či podprůměrně veliká obydlí v průměrných či horších lokalitách v místě obydlí dlužníka, zatímco nadprůměrně veliká obydlí či obydlí v dobrých lokalitách či obydlí, kde s dlužníkem nebydlí zohledňované osoby, nebudou obydlími chráněnými a budou tedy předmětem zpeněžování.

Jestliže je shora omezena Statistická hodnota a tedy i Částka na zajištění obydlí, je shora omezena i hodnota chráněného obydlí. Nejvyšší hodnotu chráněného obydlí však nelze obecně určit, neboť odvisí od počtu zohledňovaných osob konkrétního případu. V případě bytu a koeficientu zohledňovaných osob 1 (tedy při jedné zohledňované osobě žijící s dlužníkem ve společné domácnosti) je nejvyšší hodnota chráněného obydlí přibližně Kč 3,4 mil. Obydlí, které je bytem a kde bydlí s dlužníkem jedna zohledňovaná osoba, tedy bude chráněno pouze do této hodnoty a obydlí hodnotnější budou zpeněžována. Což se týká patrně celé Prahy a většiny center velkých měst.

PhDr. Pavel Körner, Ph.D.

Mgr. Lukáš Stoček

Zkrácená verze článku byla zveřejněna v Právním rádci, 10/2019

Co novela přináší (ne)nového

/0 Komentáře/in /by

Je přirozené, že celá česká insolvenční obec pozorně sleduje proces projednávání aktuální novely. Jakkoli ještě nic není parlamentem přijato, lze přece jen odhadovat, jak to nakonec dopadne. Pokud jde o možnost oddlužení dlužníků, kteří nezaplatí alespoň 30%, resp. třeba nezaplatí nic, vypadá to, že zákonodárce ponechá možnost jejich oddlužení na posouzení soudu, který bude mít za úkol posoudit, zda se dlužník „dostatečně snažil“.

  Čtěte dále →

Posuzování úvěruschopnosti – využití při přezkumné činnosti správce

/0 Komentáře/in /by

Při přezkumu pohledávek by měl správce využít veškeré instituty, které mu právní řád dává. Je tedy běžné, že využíváme možnosti popření pohledávky též z hlediska dobrých mravů, například při stanovení výše smluvních úroků a smluvních pokut; insolvenční správce je též povinen přihlédnout k promlčení pohledávky nebo k neplatnosti právního jednání.

Jedním z institutů, který správci využívají velmi málo, je institut neplatnosti smlouvy o úvěru (úvěrem se rozumí též zápůjčka) z důvodu porušení povinnosti poskytovatele úvěru řádně posoudit úvěruschopnost dlužníka. U spotřebitelských úvěrů je poskytovatel úvěru povinen již od zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru (§9) a v novém zákoně č. 257/2016 Sb. je tato povinnost rovněž uvedena v §86.

Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.

V praxi se setkáváme běžně s tím, že věřitel na výzvu správce doloží, že úvěruschopnost zjišťoval tak, že zjišťoval příjmy dlužníka (obvykle doloží 1-3 výplatní pásky) a že mu dlužník prohlásil, že nemá žádné další závazky; někdy věřitel doloží tvrzení dlužníka (obvykle na formuláři žádosti o poskytnutí úvěru) jaké má výdaje za domácnost; věřitelé také někdy tvrdí, že nahlédli do příslušných registrů, většinou však toto tvrzení neprokáží.

Poslední a aktuální judikatura však konstatuje, že takový způsob posuzování úvěruschopnosti je nedostatečný. Předně je povinností věřitele tvrzení dlužníka (žadatele o úvěr) prokazatelně ověřit – věřitel se nesmí spokojit s tvrzením dlužníka (viz. rozhodnutí Finančního arbitra ze dne 20.3.2017 č. FA/4056/2017, zn. FA/SU/374/2015, nebo Nejvyšší správní soud, sp.zn. 1As 30/2015). Věřitel je povinen rovněž zkoumat výdaje dlužníka, což se neděje prakticky nikdy. Věřitel by měl zkoumat nejenom výdaje na bydlení, běžné výdaje, ale také (u osob, které žádají nebankovní úvěry též běžné) náklady na splátky jiných úvěrů a půjček; věřitel by měl nakonec příjmy a výdaje dlužníka posoudit, zda může splátky bez jakýchkoliv problémů a omezení splácet.

K dnešnímu dni jsme takto při přezkumu pohledávek vyzvali cca 50 věřitelů k doplnění přihlášky o doplnění tvrzení o posuzování úvěruschopnosti, včetně toho, zda zjišťovali výdaje dlužníka, řádně přihlášku doplnili jen v jednom (!) případě, v ostatních případech buď věřitelé nereagovali vůbec (tvářili se, že se jej výzva asi netýká), nebo rovnou vzali přihlášku částečně zpět, nebo setrvali na tvrzení, že postačí náhled do registrů a výplatní pásky (aniž by toto tvrzení prokázali).

V případě, že věřitel svou povinnost posoudit úvěruschopnost poruší, je smlouva o úvěru neplatná podle zákona č. 145/2010 Sb., podle zákona č. 257/2016 Sb. je neplatná rovněž, ale jen, pokud námitka neplatnosti je vznesena do 3 let ode dne uzavření smlouvy. Jsem přesvědčen, že insolvenčnímu správci stejně jako přísluší námitka promlčení, má právo i vznést námitku neplatnosti smlouvy o úvěru.

V případě neplatné smlouvy dlužník má povinnost vrátit jen jistinu, veškeré dříve poskytnuté platby se rovněž započítají jen na jistinu; věřitel nemá právo na úroky, pokuty a ani jiné náklady typu administrativních činností apod.

Institut posuzování úvěruschopnosti se netýká jen nebankovních společností, ale se stejnou intenzitou je nutno jej využít i vůči bankám, jak vyplývá z posledního (dosud veřejně neznámého, dovolím si říci v tomto směru převratného) rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 vůči známé bance, který je zveřejněn v tomto zpravodaji samostatně, rozhodnutí je aplikovatelné na „starý“ zákon o spotřebitelském úvěru, i na ten aktuálně účinný. Jinak řečeno – i banka je povinna řádně a důsledně úvěruschopnost posuzovat.

Unie insolvenčních správců připravila na (nejenom) toto téma semináře s Mgr. Davidem Vyhnálkem, vedoucím referátu ochrany spotřebitele České národní banky, kde se blíže seznámíte s celým zákonem o spotřebitelském úvěru a dalšími jeho instituty.

 

Mgr. Lukáš Stoček

Majetek na konci konkursu

/0 Komentáře/in /by

V tomto článku chci pojednat o tom, v čem se často chybuje, tedy jak koordinovat, resp. jak procesně pokrýt nově nalezený majetek, resp. nově obdržené příjmy, jednorázové či pravidelné. Již tento výčet naznačuje, že budeme uvažovat tři různé situace. Tedy dodatečně zjištěný majetek, typu např. movitá věc či pohledávka, dodatečně získanou jednorázovou peněžní částku a pravidelné postižitelné srážky z příjmu dlužníka.

Začněme jednorázově získanou peněžní částkou, zde je situace nejpřehlednější. Je-li částka získána před vyrozuměním dle § 304 odst. 2 IZ je na místě konečnou zprávu doplnit, resp. předložit soudu aktualizovanou verzi. Po zveřejnění vyrozumění o konečné zprávě je k dispozici buď zahrnutí změn do rozhodnutí o konečné zprávy (z praktického hlediska asi jen tehdy, byly-li by podány námitky, o kterých by probíhalo jednání), jinak se kloním k variantě zahrnout získanou částku do návrhu na rozvrh, samozřejmě s vysvětlením. Zde obecně platí, že to, co je jinak vyhrazeno konečné zprávě, je po jejím zveřejnění vyhláškou již obsahem rozvrhu, např. tedy i schválení nově vzniklých (sic !) zapodstatových pohledávek. Je-li částka získána po podání návrhu na rozvrh, před jeho vydáním, je na místě předložit návrh aktualizovaný. Je-li částka získána po vydání rozvrhového usnesení, je na místě navrhnout rozvrh dodatečný. Totéž platí, je-li částka získána až po vydání, ale před právní mocí, usnesení o zrušení konkursu, v tomto případě je třeba podat odvolání do zrušení konkursu, správce je k tomu oprávněn dle ust. § 309 odst. 2 IZ. Hraničním datem je zde právní moc usnesení o zrušení konkursu, co je získáno po tomto datu, náleží již dlužníkovi.

U pravidelných příjmů se nejčastěji chybuje v protahování konkursu jen z důvodu jejich získání. Vyslovme tedy jednoznačně, že pravidelné příjmy nejdou důvodem pro další trvání konkursu a konkurs má být ukončen, jakmile je to jinak možné ! Alternativou by bylo nekonečné trvání konkursu, jakési perpetum mobile, což je samozřejmě nemyslitelné. Takže, srážky z pravidelných příjmů je třeba zahrnout do konečné zprávy v rozsahu, v jakém byly získány do podání konečné zprávy (na rozdíl od výše uvedeného ne do vyrozumění o konečné zprávě). Další srážky je třeba zahrnout do návrhu na rozvrh. A tím to končí. Případné další srážky získané před právní moci usnesení o zrušení konkursu je možno maximálně využít na zaplacení zapodstatových pohledávek, jsou-li jaké, jinak budou předmětné srážky vráceny dlužníkovi.

U dodatečně získaného nepeněžitého majetku spočívá podstata problému v tom, že je ještě třeba zpeněžovat. Podanou, nejspíš i zveřejněnou, konečnou zprávu, o které ještě nebylo rozhodnuto, je tedy správné vzít zpět. Po rozhodnutí o konečné zprávě, ale před podáním návrhu na rozvrh, je nejspíše správné nepodávat návrh na rozvrh, standardně zpeněžit a podle okolností buď možná podat dodatečnou konečnou zprávu (analogicky k dodatečnému rozvrhu) nebo výsledek tohoto dodatečného zpeněžování zahrnout do návrhu na rozvrh. Ono asi ve více situacích bude existovat více cest, musí ale vést ke stejnému cíli, tedy výtěžek pro věřitele a možnost projednat a schválit náklady a dodatečnou odměnu. Byl-li by majetek získán po vydání rozvrhu, provede se zpeněžení a navrhne rozvrh dodatečný, což platí i pro variantu, kdy je majetek získán až po zrušení konkursu, ale před právní moci – zde s doplněním, že je třeba se odvolat.

 

Mgr. Rostislav Krhut

Místopředseda Krajského soudu v Ostravě

Článek: Česká justice

/0 Komentáře/in /by

Zdroj: ceska-justice.cz

Datum vydání: 2.1.2018  

Rubrika / pořad: Justice

 

http://www.ceska-justice.cz/2018/01/rok-2017-ocima-insolvencnich-spravcu-ochrana-pred-sikanoznimi-navrhy-ale-i-hon-na-carodejnice/

 

 

Rok 2017 očima insolvenčních správců? Ochrana před šikanózními návrhy, ale i „hon na čarodějnice“

Čtěte dále →

Anketa

/0 Komentáře/in /by

Zdroj: Konkursní noviny – Bulletin

Datum vydání: 22.12.2017  

Rubrika / pořad: Exekuce

Strana / zpráva 12

Autor: (kž)

 

Insolvence v novém roce 2018

 

NAŠE ANKETA

 

Je čas Vánoc, očekáváme s různými předsevzetími nový rok 2018 a máme i novou vládu. Proto jsme se některých insolvenčních správců zeptali: „Kdybyste si mohl(a) v souvislosti s insolvencemi něco přát, co by to bylo?“ Tady jsou jejich odpovědi:

Čtěte dále →

Je insolvenční správce podnikatelem?

/0 Komentáře/in /by

Při pohledu na změny, které nastaly v poslední době na poli insolvenčního práva, mi vyvstává na mysl otázka – skupina Katapult odpustí parafrázi: „A co správci, mají si kde hrát?“ Zejména v rámci tolik diskutované problematiky provozoven bylo toto stěžejním tématem. Základní otázkou, na kterou se mi však ani při hlubším studiu problematiky nepodařilo najít odpověď – a která dle mého názoru je pro celou úpravu postavení správců stěžejní a nezbytná – je: Jaké je vlastně postavení insolvenčních správců co do podnikatelského charakteru jejich činnosti? Jedná se spíše o podnikatele nebo o „prodlouženou ruku státu“ – orgán veřejné moci? Přitom odpověď na tuto otázku by měla být tím první a nejdůležitějším předpokladem pro přípravu jakékoliv úpravy postavení správců a jejich činnosti, což se v současnosti bohužel neděje. Chceme-li totiž nějakou oblast regulovat, měli bychom nejdříve vůbec porozumět principům jejího fungování. Čtěte dále →