Je insolvenční správce podnikatelem?

Při pohledu na změny, které nastaly v poslední době na poli insolvenčního práva, mi vyvstává na mysl otázka – skupina Katapult odpustí parafrázi: „A co správci, mají si kde hrát?“ Zejména v rámci tolik diskutované problematiky provozoven bylo toto stěžejním tématem. Základní otázkou, na kterou se mi však ani při hlubším studiu problematiky nepodařilo najít odpověď – a která dle mého názoru je pro celou úpravu postavení správců stěžejní a nezbytná – je: Jaké je vlastně postavení insolvenčních správců co do podnikatelského charakteru jejich činnosti? Jedná se spíše o podnikatele nebo o „prodlouženou ruku státu“ – orgán veřejné moci? Přitom odpověď na tuto otázku by měla být tím první a nejdůležitějším předpokladem pro přípravu jakékoliv úpravy postavení správců a jejich činnosti, což se v současnosti bohužel neděje. Chceme-li totiž nějakou oblast regulovat, měli bychom nejdříve vůbec porozumět principům jejího fungování.Na postavení insolvenčního správce můžeme nahlížet z mnoha pohledů – jako na subjekt insolvenčního řízení, nebo na povolání, tj. osobu zapsanou v seznamu správců bez ohledu na to, zdali vůbec a v kolika řízeních tuto funkci vykonává, dále pak z pohledu historického, teoretického, jeho postavení při jednotlivých úkonech insolvenčního řízení a v neposlední řadě i jako na (ne?)podnikatele. Ostatní ponechme stranou a pokusme se najít odpověď na otázku, zdali insolvenční správce je podnikatelem.

Zákonnou definici podnikatele a podnikání můžeme nalézt zejména v občanském zákoníku a živnostenském zákoně, stejně tak jako v teorii ekonomických nauk, kde základními znaky podnikání jsou: samostatnost, soustavnost, výkon činnosti na vlastní jméno, účet a odpovědnost a za účelem zisku. Tyto podmínky pak musí být splněny kumulativně, aby se o podnikání jednalo.

Z pohledu insolvenčního správce pak tento skutečně vykonává svou činnost soustavně (resp. s úmyslem ji soustavně vykonávat), na vlastní jméno (byť dle § 40 insolvenčního zákona jedná jménem svým na účet dlužníka), účet (odměnu inkasuje přímo správce), odpovědnost (srov. § 37 ins. zákona) a za účelem zisku.

U prvku „samostatnosti“ však narazíme. Nelze totiž opomenout jednu její důležitou složku, kterou je možnost samostatně a nezávisle a vlastním přičiněním si obstarávat práci a zakázky. Insolvenční správce totiž veškeré „zakázky“ získává pouze z rozhodnutí soudu – až na výjimku v podobě tzv. převolby ze strany věřitelů. Insolvenční správce si tak nemůže vlastním úsilím zajistit větší přísun „zakázek“ (pomineme tzv. provozovnovou válku, která není soutěží mezi správci, neboť nelze v rámci jednoho soudního obvodu či „kolečka“ získat vlastní snahou větší přísun „zakázek“, pouze se lze takto účastnit většího počtu „koleček“, ale v rámci každého jsou si správci rovni). Přiléhavě lze toto srovnat s postavením notářů – ti na jedné straně jsou vzájemně konkurujícími si podnikateli co do agendy notářských zápisů, na straně druhé za běžné podnikání nelze rozhodně považovat jejich agendu pozůstalostní. Insolvenční správce pak v zásadě veškerou svou činnost vykonává analogicky tak jako notář v pozůstalostním řízení – tedy nikoliv jako podnikatel.

Pokud by insolvenční správce mohl skutečně podnikat a naplnit tak všechny složky podnikání, tedy samostatně se prosadit na trhu, pak by mělo být zcela jistě možné a správné, aby si jeho „zákazníci“ – ať již soudy, věřitelé či dlužníci – mohli svobodně svého insolvenčního správce zvolit dle principů volného trhu (ať již dle ceny, dostupnosti, pověsti, zázemí, doporučení či pouhých sympatií). V takovém případě by však tolik zdůrazňovaná nezávislost a neovlivnitelnost správců byla ta tam. Nadto ani neexistuje relevantní trh, na kterém by se správci mohli svobodně realizovat, neboť v zásadě jediným (hlavním) zadavatelem „zakázek“ je soud a z důvodu transparentnosti nelze na svobodnou soutěž správců vůči němu přistoupit.

Konečně i Ústavní soud České republiky ve svém nálezu Pl. ÚS 14/10 ze dne 13. 7. 2010 uvedl, že účel insolvenčního správce je veřejný a že insolvenční správce má postavení specifického orgánu veřejné moci, neboť zejména v některých fází insolvenčního řízení se projevuje jeho mocenská povaha (stanovisko k přihlášeným pohledávkám apod.). Koneckonců mocenské postavení insolvenčního správce bude ještě umocněno novelou insolvenčního zákona schválenou v lednu tohoto roku, na základě které přezkumná jednání bude provádět v zásadě toliko insolvenční správce namísto soudu, čímž (mimo jiných změn) je na insolvenční správce přesouvána stále větší zátěž insolvenčního řízení a spolu s tím i odpovědnost za výkon úkolů v rámci insolvenčního řízení, srovnatelných analogicky až právě s postavením notářů coby soudních komisařů v řízeních o pozůstalosti.

Na straně druhé ovšem Ústavní soud ve svém nálezu Pl. ÚS 17/15 ze dne 9. 2. 2016 týkajícím se sporné vyhlášky o provozovnách insolvenčních správců vyslovil názor, že přijetím předmětné vyhlášky „došlo též k zásahu do práva na podnikání…, neboť … je jen na insolvenčních správcích, aby sami uplatnili své schopnosti a dovednosti a zhodnotili své ekonomické možnosti,“ čímž mimo jiné naznačil podnikatelský charakter činnosti správců. Obdobně v rámci práva evropského je na činnost insolvenčních správců nahlíženo jako na poskytovanou službu, tj. spíše jako na podnikání.

Pokud bychom tak měli dát odpověď na otázku, zdali je insolvenční správce podnikatelem, který může svobodně a neomezeně své podnikání rozvíjet, konkurovat jiným obdobným podnikatelům apod., nebo spíše orgánem veřejné moci, který vykonává zákonem mu svěřené úkoly a pravomoci pro stát, potažmo soud a namísto něj, musím se spíše přiklonit k variantě druhé.

Insolvenčního správce není možné bez dalšího považovat za podnikatele, vzájemně si konkurujícího s ostatními „hráči na trhu“, nýbrž spíše za soudního komisaře. Tímto hlediskem je pak třeba nazírat i na navazující právní úpravu, zejména co do ustavování správců do funkce, tj. získávání „zakázek“ insolvenčními správci. Pokud totiž za současné právní úpravy má insolvenční správce být nezávislým, neovlivnitelným subjektem nadaným veřejnou mocí, toto si zásadně protiřečí s úvahami o tom, že by se snad mělo jednat o podnikatele na „trhu insolvencí.“

Na základě výše uvedeného je tedy na místě z tohoto hlediska nazírat i na úpravu ustanovování správců do funkce, tedy otázku provozoven, jejich počtu apod., kdy insolvenční správci jako de facto soudní komisaři nejsou a nemůžou být vzájemně si konkurujícími podnikateli, a ve světle tohoto přístupu se snažit právní úpravu dotvářet, nikoliv vytvářet experimenty s pseudotržními prvky v rámci insolvencí, neboť natolik citlivá a komplikovaná materie, jako insolvenční právo bezesporu je, prakticky vylučuje tržní prvky fungování, neboť poté by ztratila na důvěryhodnosti a správci na své tolik potřebné nezávislosti.

JUDr. Martin Pavliš,

advokát a insolvenční správce, člen výboru SVIS