Posuzování úvěruschopnosti – využití při přezkumné činnosti správce

Při přezkumu pohledávek by měl správce využít veškeré instituty, které mu právní řád dává. Je tedy běžné, že využíváme možnosti popření pohledávky též z hlediska dobrých mravů, například při stanovení výše smluvních úroků a smluvních pokut; insolvenční správce je též povinen přihlédnout k promlčení pohledávky nebo k neplatnosti právního jednání.

Jedním z institutů, který správci využívají velmi málo, je institut neplatnosti smlouvy o úvěru (úvěrem se rozumí též zápůjčka) z důvodu porušení povinnosti poskytovatele úvěru řádně posoudit úvěruschopnost dlužníka. U spotřebitelských úvěrů je poskytovatel úvěru povinen již od zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru (§9) a v novém zákoně č. 257/2016 Sb. je tato povinnost rovněž uvedena v §86.

Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve.

V praxi se setkáváme běžně s tím, že věřitel na výzvu správce doloží, že úvěruschopnost zjišťoval tak, že zjišťoval příjmy dlužníka (obvykle doloží 1-3 výplatní pásky) a že mu dlužník prohlásil, že nemá žádné další závazky; někdy věřitel doloží tvrzení dlužníka (obvykle na formuláři žádosti o poskytnutí úvěru) jaké má výdaje za domácnost; věřitelé také někdy tvrdí, že nahlédli do příslušných registrů, většinou však toto tvrzení neprokáží.

Poslední a aktuální judikatura však konstatuje, že takový způsob posuzování úvěruschopnosti je nedostatečný. Předně je povinností věřitele tvrzení dlužníka (žadatele o úvěr) prokazatelně ověřit – věřitel se nesmí spokojit s tvrzením dlužníka (viz. rozhodnutí Finančního arbitra ze dne 20.3.2017 č. FA/4056/2017, zn. FA/SU/374/2015, nebo Nejvyšší správní soud, sp.zn. 1As 30/2015). Věřitel je povinen rovněž zkoumat výdaje dlužníka, což se neděje prakticky nikdy. Věřitel by měl zkoumat nejenom výdaje na bydlení, běžné výdaje, ale také (u osob, které žádají nebankovní úvěry též běžné) náklady na splátky jiných úvěrů a půjček; věřitel by měl nakonec příjmy a výdaje dlužníka posoudit, zda může splátky bez jakýchkoliv problémů a omezení splácet.

K dnešnímu dni jsme takto při přezkumu pohledávek vyzvali cca 50 věřitelů k doplnění přihlášky o doplnění tvrzení o posuzování úvěruschopnosti, včetně toho, zda zjišťovali výdaje dlužníka, řádně přihlášku doplnili jen v jednom (!) případě, v ostatních případech buď věřitelé nereagovali vůbec (tvářili se, že se jej výzva asi netýká), nebo rovnou vzali přihlášku částečně zpět, nebo setrvali na tvrzení, že postačí náhled do registrů a výplatní pásky (aniž by toto tvrzení prokázali).

V případě, že věřitel svou povinnost posoudit úvěruschopnost poruší, je smlouva o úvěru neplatná podle zákona č. 145/2010 Sb., podle zákona č. 257/2016 Sb. je neplatná rovněž, ale jen, pokud námitka neplatnosti je vznesena do 3 let ode dne uzavření smlouvy. Jsem přesvědčen, že insolvenčnímu správci stejně jako přísluší námitka promlčení, má právo i vznést námitku neplatnosti smlouvy o úvěru.

V případě neplatné smlouvy dlužník má povinnost vrátit jen jistinu, veškeré dříve poskytnuté platby se rovněž započítají jen na jistinu; věřitel nemá právo na úroky, pokuty a ani jiné náklady typu administrativních činností apod.

Institut posuzování úvěruschopnosti se netýká jen nebankovních společností, ale se stejnou intenzitou je nutno jej využít i vůči bankám, jak vyplývá z posledního (dosud veřejně neznámého, dovolím si říci v tomto směru převratného) rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Cdo 2178/2018 vůči známé bance, který je zveřejněn v tomto zpravodaji samostatně, rozhodnutí je aplikovatelné na „starý“ zákon o spotřebitelském úvěru, i na ten aktuálně účinný. Jinak řečeno – i banka je povinna řádně a důsledně úvěruschopnost posuzovat.

Unie insolvenčních správců připravila na (nejenom) toto téma semináře s Mgr. Davidem Vyhnálkem, vedoucím referátu ochrany spotřebitele České národní banky, kde se blíže seznámíte s celým zákonem o spotřebitelském úvěru a dalšími jeho instituty.

Mgr. Lukáš Stoček